Náročný výstup na Baranie rohy ve Vysokých Tatrách

Poctivý jednodenní zimní trek na Baranie rohy - mačky nutné

Nástupní místo

Trek začíná ve Starém Smokovci na nádraží, kam nás zaveze spoj Tatranských Elektrických Železnic (TEŽ) z Popradu (případně ze Štrbského plesa, ale to je hodinové objíždění podhůří Tater). Nástupní místo, jako takové, samozřejmě placené není, jedná se o stanici električky, takže po výstupu z vlaku všichni cestující zahajují trek rovnou z nádraží (pokud nejdou rovnou do knajpy). Vstup do TANAPu je zdarma, platí se jen za blbost při zásahu HZS. Možností, kde nechat auto, je celkem hodně - například na prvním velkém parkovišti při příjezdu z Popradu do Smokovce po silnici 539. ) Nebo spousta jiných parkovišť (u hotelů nebo jiných podobných "institucí"). Nejlepší a nejekologičtější - vzhledem k tomu, že se nacházíme v národním parku - je použít TEŽ z Popradu. První spoj odjíždí v 05:06 (jízdní řád pro rok 2018). Také je možnost dopravit se autem, ať už ze směru od Popradu po silnici 539 nebo po Cestě svobody (silnice 537) ze směru Podbánské (sice zbytečně dlouhá objížďka, ale proč ne). Existují pravděpodobně i jiné spoje např. autobusové ze Svitu, ale jejich použití vyžaduje notnou dávku neopodstatněného cestovatelského masochismu.  

Popis treku

Túru jsem započal ve Starém Smokovci, kam jsem se zhruba po 20 minutách dokodrcal první TEŽkou z Popradu. Túru doporučuji zahájit brzo ráno, dá se potom krásně stihnout východ slunce na Hrebienku, případně dále pod Zamkovského chatou, pokud má člověk svižnější tempo. Ze Smokovce se vydáme po zelené turistické značce až k pozemní lanovce.

Za jasného nočního nebe, krásně svítí měsíc a není vůbec zapotřebí používat čelovky. Oči si po chvíli zvyknou a vy tak možná uvidíte více, než se světlem. Přejdeme trochu dál a zahneme doleva do lesea. Cesta ubíhá poměrně rychle, ale mírný kopeček je znát. Zde ještě není zapotřebí nasazovat si mačky, protože tato cesta je chozena velkým množstvím lidí a tudíž, je i poměrně široká a zpevněná (člověk se nepropadá, jak v úsecích Malé Studené doliny).

Po zhruba 30 minutách byste měli být sviznějším tempem na Hrebienku. Na Hrebienku můžete stihnout začínající svítání, ti pomalejší nebo řekněmě romantičtější, kteří se tak neženou za časem, mohou již zachytit i první sluneční paprsky. Zde doporučuji nasadit mačky, usnadní to pozdější perepetie v terénu. Z Hrebienku se vydáváme po červené, ale můžeme i pokračovat dále po zelené (+0.5 km) turistické značce, a zachytit a užít si trochu z vodopádů Studeného potoka. V zimě to má své kouzlo.

Dojdeme na rozcestí Pod Húpačkami, kde se nám zbíhají jak červená, tak zelená a pokračujeme dále po těchto barvách až na rozcestí pri Zamkovského chatě. Po cestě na Zamku doporučuji udělat si zastávku u Obrovského vodopádu, který je částečně zamrzlý a právě jeho výpary, které v zimě zamrzají, vytváří jakousi zmrzlou peřinu a krustu okolo celého vodopádu. Dojdeme na rozcestí a odtud už uvidíme Zamkovského chatu. Pokračujeme dále po zelené směr Téryho chata. Na Zamkovského chatě je možnost použít WC, které se nachází nalevo od chaty (nelze minout) a doplnit vodu (pokud bude na chatě už někdo vzhůru :D).

Zde se cesta do Malé Studené doliny začne rapidně zmenšovat a z chodníku, který byl doteď široký alespoň metr, se stává jen drobná cestička tak akorát pro jeden pár nohou a možná jeden pár lyží. Pohyb v terénu usnadní trekové hole se zimními terčíky. Člověk se při zabírání nebude tak propadat a uleví nohám. Je možné, že chodník nebude vůbec prošláplý (to se stává v případě, že tu noc předtím hustě sněžilo, nebo že jste vyrazili v době, kdy na chatu neproudily davy turistů/horolezců a skialpinistů a nikdo tak neprošlápnul stopu). V takovém případě doporučuji nasadit na nohy návleky a šlapat. Půjde to ztuha, pravděpodobně se budete propadat a nebude vás to bavit. Ale počítejme s variantou, že stopa je alespoň jakš takš prošláplá a vy víte, kam máte jít. V zimě se používají v Tatrách při pohybu v kosodřevině dřevěnné kůly s barvou dané stezky (to proto, že se nacházíte více jak metr nad chodníkem a kameny se značkami jsou zasypány notnou dávkou sněhu) a také se dost často umisťují trochu jinam, než vede skutečná stezka na mapě. Není se tedy čeho bát, kdyby člověk kontroloval svou polohu na mapě s polohou zelené tur. zančky. Stačí následovat kůly a vše je v pořádku.

Po zhruba 20-30 minutách se dostáváme do vstupu Malé Studené doliny a před námi se rozprostírá celá její krása. Zde by měl být chodník dosti široký a udusaný, takže by se člověk neměl ani nijak zvláště propadat (to ale ovšem závisí na podmínkách a stavu sněhové pokrývky). Cesta k prvnímu hangu je celkem jasná. Dole pod hangem se můžeme občerstvit před první z celkem dvou dard, které vedou na Téryho chatu. V Zimě je kopec brán nazteč, tudíž je to kratší, ale člověk se více nadře. V létě je to jiná pomazánka. V případě, že člověk vyráží brzo ráno, se může stá to, že celý kopec bude "potažen ledovou krustou". To proto, že den předtím sníh natál a v noci zamrzl a vytvořil tak ledovku, která může člověka slušně potrápit. Bez maček a cepínu by tento stav byl neschůdný. Taky vás tu může překvapit stav, kdy stojíte na krustě špičkama maček, máte pocit, že každou chvíli musíte sjet a v dalším kroku se propadnete o dobrého půl metru. To proto, že pokud už nějakou tu hodinku svítí slunce, povrch začne zase natávat a krusta slábne. Je to namáhavé a člověk musí být více opatrný a obezřetný, každý špatný krok může být potrestán podsmeknutím a pádem. Ovšem záleží, v jakém stavu se chodník na chatu nachází. Při první návštěvě jsem si hang prošlapával sám a byl jsem zničený jak Bagdád po náletu, při druhé návštěvě s tátou, byl chodník v naprosto jiném stavu, vyšlapaný, udusaný, schody "vysekané", no radost po něm chodit. Po překonání těchto obtíží obcházíme skalní masiv zleva a nastupujeme do druhého menšího hangu. Ten je o poznání kratší, ale taky se v něm člověk zapotí. Obzvláště, pokud nejde nalehko.

Po dalších zhruba 30 minutách (záleží na rychlosti pohybu) se dostáváme k Téryho chatě. Pokud jste rychlíci, dostanete se tam možná na snídani, možná po. Každopádně budete mezi prvními, které ten den přivítají. Doporučuju se převléci, dát si chatařský čaj, ten vás postaví na nohy a možná nějakou polívku. Až zde to byla celkem pohoda. Vylezeme-li před chatu, tak za jasného počasí uvidíme celou kotlinu Pěti Spišských ples. Lomický štít, Pyšný štít, Ľadový štít. Sedielko, Širokou vežu, Priečne sedlo a pak celý Prostredný hrebeň a kýho šlaka co ještě neuvidíme, protože podle slovenského pořekladla: "Čo nema meno, nie je". Vydáme se z chaty přes Prostredné Spišské pleso a pak mírně doleva do kopce. Pravděpodobně bude chodník už vychozený, takže stopa bude už celkem jasná. Jde se cestou nejmenšího odporu a rovnou vzhůru. Cesta je prudce dokopce, nicméně pořád je to ještě přátelské a ne až tak nebezpečné. Skialpinisté stoupají v serpentinách, pěší mohou taky (ovšem nestoupat na lyžařskou stopu!), je to ale delší, sice možná méně namáhavé, ale zdlouhavé. Já bych doporučil to říznout napřímo. Sice budete odpočívat častěji, ale to stoupání vám bude ubíhat rychleji a rychleji budete ukrajovat i výškové metry. Kopec se zhruba v půlce láme a na krátkou dobu se zmírní.

Tady doporučuju trochu odpočinek. Jestli jste se už zahřáli, tak začnete i shazovat kusy oblečení. Za jasného počasí se dá jít i v triku a tenčí mikině, pokud člověk nevychladne. Po chvíli se kopec ještě více nakloní a svah už začne být možná trošku nepříjemný. Doporučuji mít povědomí o tom, jak v případě pádu z takového svahu brzdit cepínem a zároveň se na něj nenabodnout, či to jinak nezkonit. Tato pasáž už není pro žádné houžvičky. Netvrdím, že se jedná o bůh ví jaký výšvih nebo lezení ve firnu, ale je dobré si uvědomit rizika, která mohou nastat jakožto usmeknutí, případaná lavina či vyčerpání. Nacházíte se mimo značenou trasu a pokud jdete sami, jste v tom opravdu sami a je dobré si toho být vědom. Po překonání druhého prudkého svahu se nacházíme v Baraním sedle, odtud je už krásný výhled na celou kotlinu a i nadruhou stranu ze sedla, na Brnčálku (Chata pri Zelenom plese), Belianské Tatry a Polsko. Ze sedla se vydáváme po vyšlapané stezce směrem na malý skalní výšvih, který je v zimě hojně zasypaný sněhem. Obcházíme malou skalku zleva a přitom dáváme pozor, abychom se nesvezli z prudkého svahu do žlabu mezi Baraní galerií a skálami, které vyčnívají ze svahu (!) Skalní výšvih, ve kterém jsou již vystoupány schody překonáváme poměrně lehce, snadněji, než by se na první pohled mohlo zdát. Ovšem, pokud máte pocit, že je to na vás příliš, nepokoušejte osud a užijte si cíl vaší túry v Baraním sedle. Po překonání toho výšvihu už následuje jen vrcholové plató, po kterém jdeme více méně zleva až na vrchol (cca 15 minut). Vrchol Baraních rohů se nachází ve výšce 2526 m.n.m. Počas zimní sezóny je zákaz vstupu mimo chodníky, avšak pokud jste členem ČHS (českého horolezeckého svahu), tak vás omezení až tak trápit nemusí. Sám ČHS členem jsem, ale přiznám se, že v těchto omezeních a pravidlech mám trochu hokej. Z návštěvního řádu TANAPu není úplně jednoznačné, kdo kam může a za jakých podmínek, ale nemyslím si, že nějaká kartička za 400 korun z člověka kancelářského udělá člověka horského. Členem ČHS se totiž může stát úplně každý a nemusí to nikterak dokazovat. Proto záleží hodně na vlastním uvážení, kam se chci v zimě vydat a s kým.

Uzávěra chodníků má svůj smysl z hlediska ochrany přírody a řekněme i z hlediska eliminace sebevědomých ale nezkušených jedinců, avšak horolezci a skialpinisté s průkazem mají vyjímku. Kdo ale pozná na základě průkazu, zda je člověk oprávněn jít mimo chodník do terénu a kdo ne? Cesta dolů je poměrně bez obtíží. Jediný problém může nastat na onom skalním výšvihu, ale s chladnou hlavou a opatrností by neměly nastat větší potíže. Cesta ze sedla dolů jde celkem rychle, hlavně si dávat pozor na škobrtnutí. Kdo se bojí jít čelem dolů ze svahu, může se otočit bokem a nebo prostě jít stejně tak, jako šel nahoru, tedy čelem ke svahu. Tento pohyb je bezpečnější, protože v případě pádu a brždění bude reakce pohotovější a člověk se nemusí překulovat na břicho, avšak značně pomalejší. Jakmile sestoupíme do první poloviny svahu, tak už uvidíme v povzdáli chatu. Sestup mě zabral něco kolem hodiny, napůl během napůl skluzem, ale hlavně bezpečně. Celý trek se dá pojmout jako jednodenní, ale byla by škoda se na chatě nezdržet aspoň přes noc. Nutná rezervace předem. A nebo na zemi ve vlastním spacáku. Také se to dá pojmout tak, že první den dorazíte na chatu a druhý den brzo ráno na vrchol. Tak jsem to uskutečnil při druhé návštěvě a stálo to za to, člověk je více odpočatý a hlavně ráno budete mít božský klid.
 

Náročnost

Túra je zpočátku poměrně nenáročná. Ovšem výstup pověstnými tatranskými serpentinami, které se v zimě berou nazteč na Téryho chatu, nás pěkně načne a pokud budeme direkt pokračovat na Baraní rohy, tak se terén mění ve slušný krpál. Je zapotřebí být kámoš s turistickým cepínem a mačkami a pohybem ve sněhu (případně firnu). Mít znalosti a povědomí o tom, jak brzdit cepínem při přípdném pádu v prudkém svahu a být obeznámen s lavinovým nebezpečím a výbavou. Po celou dobu (snad až na vysolené cesty ve Smokovci) se jde ve sněhu a později v zmrzlém sněhu, případně po ledové krustě (hangy na chatu). Dost záleží na tom, jak člověk bude spěchat a jakou bude mít fyzičku. Pokud dorazíte na Zamku (Zamkovského chata) ještě za tmy a pak dále pod hangy, tak se může stát, že svah bude mít po noci ledovou krustu a člověk se dost nadře, aby ji mačkama prorazil, pokud si šlape cestu sám. Celou dobu se jde do kopce, někdy je to mírné táhlé, jindy je to trochu prudší, ale nutno počítat s tím, že od Spišských ples (za Terinou) se jde do kopce neustále a bude se to ještě zhoršovat, obzvláště pod Baraním sedlem. Zapotřebí mít stoupací železa, bez nich to nepůjde, leda, že máte zájem být zářez do aktualit HZS. Nevolnost se může dostavit pouze lidem, co trpí trochu závratí při pohledu za sebe ze svahu dolů a nebo z toho, jaký je to krpál. Jinak AHN (akutní horská nemoc) nehrozí, ale staly se už i divnější věci, že jo. Fyzicky nejnáročnější úsek byl výstup od Spišských ples do Baranieho sedla. Psychicky nejnáročnější byl asi úsek těsně pod Baraním sedlem, kde je ten svah poměrně prudký a může z míry vyvést i nejednoho skialpinistu (byl jsem svědkem) a pak asi výšvih za sedlem po skalkách, co jsou poměrně hustě zasněženy (takové vyšlapané schody na věřím v boha). Trasa je vhodná pro psy, nicméně na Baranie rohy bych je nebral. Na Téryho chatu je to v cajku, sám chatař má psa, ale dále bych to asi nechal na odpovědnosti každého pejskaře.  Trasa není vhodná pro děti v kočárku, není vhodna ani pro děti v krosničkách. Obecně v zimě hrozí podsmeknutí (v tom lepším případě) a to poslední co chceme řešit je kombinace dítě, nezodpovědný rodič a lavina. Nejdůležitější je mít zdravý rozum a vědět, jaká je zrovna lavinová sitauce (při příjezdu ráno do Popradu a čekání na zveřejnění předpovědi na webu HZS je to trochu oříšek, ale pokud padá metr čerstvého, tak se logicky nikam nehrabu a zalezu třeba do Popradu do aquacentra). Vybavení, no takový ten zimní standart: nepromokavé boty, gatě a bunda, dobře navrstvené oblečení odvádějící pot a udržující teplo. Turistické mačky (ne nesmeky), turistický cepín (s lezeckým tam parádu netrhnete a jen se nadřete), turistické hole, lavinové trio (sonda, vyhledávač lopata), hodí se i helma, není nutností, ale já si ji s sebou vzal no a v lepším případě parťák (protože samotného vás tam hledat pod metrem sněhu fakt nikdo nebude), ale i já to šel sám.  

Dostupnost vody

Voda je všude okolo, jen ji přeměnit v kapalné skupenství není až taková sranda. Doporučuju si s sebou vzít až 2 litry vody, možná i více. Dočepovat se dá na Téryho chatě, doporučuju tam zastávku na nabrání sil, polívku, čaj, pro žíznivé pivko. (Frťana si nechte až na úspěšný návrat).  Vodu jsem si vzal už s sebou do vlaku (rozuměj z domu). V 5 ráno v Popradě shánet vodu, když má člověk pár minut na to koupit si lístek a valit na TEŽku, je čirý masochismus a ruku na srdce, i nezodpovědné. Hypoteticky by šlo vodu doplnit na Zamkovského chatě, tou dobou by možná už mohl být někdo vzhůru a posloužit Vám, ale Zamkovského chata je poměrně blízko na trase Hrebienku, takže to budete mít ještě asi i slušné zásoby. Další zastávka je pak až Terina. Případně naházet pár sněhových hrudek do flaše v průběhu treku. Pokud už se rozhodnete nabírat sníh do flaše, tak ho snad ani nejde přefiltrovat :D, takže budete muset prubnout tu čistou tatranskou vodu, ale já bych do toho nešel, taková míra čisté vody by mohla člověku i ublížit!  

Možnosti přespání

Přespat se dá na Téryho chatě, případně na Zamkovského chatě a pak samozřejmě čím níže, tím je možností více (Hrebienok, Starý Smokovec, Nová Lesná, Tatranská Lomnice atd.) Na chatách nutná rezervace předem, i v zimních měsících mají docela narváno a to hlavně kvůli horolezcům a skialpinistům.  Vzhledem k tomu, že se nacházíme v Národním parku je bivakování pouze nouzovou záležitostí a rozhodně bych nedoporučoval jít někam s cílem tam přespat. Zajedno, v horách nikdy člověk neví, kdy se počasí pokazí a zadruhé, pokud se nejedná o nouzový bivak, tak je to trestný čin. Ale upřímně, komu by se chtělo tahat stan a spacák a karimatku a všechen další vercajk, kvůli jednomu vrcholu a jedné noci?  

Vrcholy

Na trase je de-facto jen jeden vrchol a sice ten náš, ale i výstup do sedla je pěkný a vrchol už je jen takový bonbonik. V průběhu výstupu na Téryho chatu jsou při dobré viditelnosti vidět Nízké Tatry, v povzdálí a Slovenský ráj. Z vrcholu pak i na polskou část Tater. Po cestě je spousta míst, kde se zastavit a užít si výhled do krajiny, ale žádná oficiální vyhlídka se po čas cesty nenachází. Já bych ale za sebe vyzvedl Obrovský vodopád, pak stoupání na Zamku, kdy se cesta stáčí do lesa, výhled z Malé Studené doliny je taky úchavtný a pak samozřejmě čím výše člověk stoupá, tím jsou výhledy hezčí a hezčí.  

Nebezpečí

Jediné nebezpečí které horzí, jsou laviny. Je nutné se předem dobře informovat o tom, jaká je lavinová situace a jaká je předpověd na další den. Co se týče medvědů, tak ti v zimě spí, takže napadení nehrozí, pokud mu nevlezete do brlohu. Nebezpečná místa jsou po celou dobu výstupu do sedla a pak přes onen malý výšvih (při zhoršených podmínkách pak i oba hangy - každoročně někdo z něho sletí až do doliny, obzvláště pak poláci a češi, tak nekazit statistiky! Samotný pád či skluz dolů nebezpečný není, ale vyčnívající kameny a skalky ano, ty dokážou rozbít nejednou tvrdou českou palici). Nejedná se o nic nebezpečného, ale je na místě být obezřetný a přemýšlet. Přece jen, nacházíme se ve výšce kolem 2 500 metrů, a když se něco pokazí, tak si musíme pomoct sami, pokud nechceme volat horskou službu.

Jídlo

Na túru není zapotřebí si brát zbytečné zásoby jídla. Pro začátek postačí nějaká tyčinka, teplý čaj do termosky a třeba nějaký chleba nebo rohlík (pro fajnšmekry mouka, voda, kvásek, sůl a přenosná solární pec) a to spíše jako sváča nahoře na vrcholu, pokud tomu někdo holduje (já si dal rohlík se salámem od mámy a jak mě chutnal panečku!). Jinak se dá slušně najíst na chatách cestou nahoru i dolů. Na Terině doporučuju dát si česnečku, pivo a čaj. Na Zamce třeba čaj cestou dolů a pak chleba se škavrakmi.  

Zajímavosti

Celou dobu se nacházíme v TANAPu, takže je nutné a ohleduplné dodržovat návštěvní řád, chovat se slušně tiše a obecně podle nejlepšího vědomí a svědomí. Pokud se jedná o výstupovou trasu na Baraní rohy, existuje ještě jedna "chodecká" (záměrně ty uvozovky) varianta a sice z druhé strany z Doliny Zeleného plesa. Z Tatranské Lomnice se vydáme po žluté, pak se napojíme na modrou a pak zase na žlutou až dojdeme na Brnčálku (Chata při Zelenom plese) kluci z Hanibalu o této trase vědí své. Odtud pak prudkým svahem překonáváme obtížnosti, až do Baranieho sedla. Celý výstup je delší, náročnější a nebezepčnější, protože celá strana od Zeleného plesa je značně prudší.