Týdenní přechod ostrova Madeira z východu na západ

Trek na ostrově Madeira v Atlantickém oceánu

Nástupní místo

Trek začínáme na východním cípu ostrova na poloostrově Ponta de São Lourenço, konkrétně u zátoky Baía da Abra. Je zde parkoviště pro auta a zároveň je konečnou zastávkou autobusů místní společnosti SAM, které sem jedou z Funchalu přes města Machico a Caniçal. Alternativně lze trek samozřejmě začít z druhé (západní) strany ostrova, konkrétně ve městě Porto Moniz, kam rovněž zajíždí autobusy z Funchalu.
 

Popis treku

1. den

V ospalém rybářském městečku Caniçal, kde jsme přespali po našem včerejším příletu na Madeiru, dokupujeme zásoby a rozmýšlíme naše první kroky po ostrově. Autobusem společnosti SAM se přesuneme o 5 km do konečné zastávky u zátoky Baía da Abra, kde začíná turistická stezka po poloostrově Ponta de São Lourenço. Nejvýchodnější výběžek pevniny na Madeiře s drsnou stepní krajinou je téměř k nepoznání od zbytku zeleného ostrova.

Stezka PR8 (Vereda do Ponta de São Lourenço) po skalnatém hřebeni nabízí několik úchvatných výhledů na obě strany a nad hlavami nám přelétávají letadla, která o chvíli později vidíme v dáli přistávat na železobetonový ponton sahající až do moře. Cestou obdivujeme i několik působivých vysokých skalních monolitů, které jsou vodou odděleny od zbytku pevniny. Po téměř dvou hodinách pomalé chůze přicházíme do Casa do Sardinha, malé restaurace obklopené palmami, kde se občerstvíme.

Odložíme si zde batohy a ještě vyběhneme na skalnatý pahorek Pico do Furado, odkud je úžasný výhled na dva ostrovy těsně přiléhající k útesu a maják, kam se však již nelze dostat. Vracíme se zpátky k batohům a po chvíli přemýšlení se nakonec rozhodneme, že zde i přespíme, neboť nedaleké kempoviště (Cais do Sardinha) hned u oceánu se nám líbí. Máme čas se osvěžit v oceánu, v klidu postavit stan, naplánovat zítřejší trasu a popovídat si s rodinkou Čechů, která zde rovněž stanuje.
 

2. den

Probouzím se v 7 ráno, abych si na protějším břehu vychutnal východ Slunce nad oceánem. Za hodinu dojdeme zpátky k autobusové zastávce Baía de Abra a svezeme se do Caniçalu, kde se nasnídáme v místním snack baru a na benzínové pumpě dokoupíme zásoby na cestu.

Kolem jedenácté konečně vyrážíme do kopců, nejdříve po stezce Vereda Boca do Risco - Caniçal, poté se plynule napojujeme na Vereda do Larano. Cesta vede po severním útesu ostrova s nádhernými výhledy na oceán a skalnatá pobřeží pod námi. Na konci této stezky již musíme odbočit do zalesněných kopců směrem do Portely, kam nás dovede trasa PR5 (Vereda das Funduras). Po páté hodině přicházíme již za mírného deště do průsmyku Portela a jdeme se schovat do místní hospůdky, kde alespoň dobijeme telefony a občerstvíme se.

Jakmile déšť přejde, dopřejeme si krásný výhled na město Porto da Cruz pod námi a popojdeme ještě 2 km do oblasti Lamaceiros. Vedle zavřené budovy lesní správy se nachází dva piknikové stolky obklopené nádhernou květenou a rovný plácek akorát pro stan. Nejedná se sice oficiálně o kempoviště, ale bez problému zde přespíme.
 

3. den

Dopoledne procházíme pohodovou stezku PR10 (Levada do Furado), která kombinuje výhledy na severní pobřeží s vavřínovým pralesem laurisilva. Kolem půl dvanácté přicházíme do osady Ribeiro Frio, která je již plná především jednodenních turistů a jejich aut. V místní restauraci se naobědváme a poté se vydáváme na krátkou procházku na populární vyhlídku Balcões (po PR11 - Vereda dos Balcões).

Během cesty zpátky pro batohy přemýšlíme, jak nejsnadněji překonat hrozivý úsek s kilometrovým převýšením na Pico do Arieiro, a to nejlépe nějakým motorovým dopravním prostředkem. Všichni taxikáři na místě jsou sice zabraní, ale nakonec se popovezeme autobusem do osady Poiso a po chvíli stopování nás na vrchol třetí nejvyšší hory Madeiry vyveze manželský pár z Francie. Původní oblačnost se najednou rozplývá a jsou nám dopřány výhledy na okolní hornatou krajinu plnou vegetace.

Odtud již kráčíme zase pěšky po úžasné a oblíbené hřebenovce PR1 (Vereda do Areeiro), která vede až k nejvyššímu vrcholu ostrova Pico Ruivo. Cesta má charakter zajištěného kamenného chodníku a vede po úbočích nad skalními roklemi, po strmých schodech i skrz tunely a překonává jedno hluboké údolí. Cestou tak musíme vystoupat a zase nastoupat asi 700 výškových metrů, ale v podstatě na každém kroku se můžeme kochat neuvěřitelnými výhledy po okolí. Kolem půl sedmé přicházíme pod Pico Ruivo, kde nacházíme již zavřenou chatu a skoro obsazené kempoviště, postavíme stan na posledním vhodném místě v závětří a se západem Slunce si jdeme ještě vyšlápnout posledních pár desítek metrů na samotný vrchol Pico Ruivo.
 

4. den

Před devátou hodinou vyrážíme dále po další nádherné a náročné hřebenovce PR1.3 (Vereda da Encumeada), která propojuje nejvyšší horu s nejvýše položeným silničním sedlem Madeiry zvaném Boca da Encumeada. Zároveň nabízí velmi pestrý turistický zážitek v podobě krajiny nádherných hor, roklí a soutěsek, úžasných rostlin a stromů a spoustu výhledů na obě strany údolí. Po levé straně se nejdříve otevírá pohled do tzv. údolí jeptišek a na Pico Grande, poté do oblasti Serra de Água, zatímco na druhé straně lze dohlédnout až k São Vicente na pobřeží.

Zhruba v polovině trasy v průsmyku Torrinhas lze odbočit dolů do údolí jeptišek, případně o 1,5 km dále lze najít neoznačenou odbočku k Pico Grande. Hned za ní začíná stezka postupně klesat až k závěrečným nekonečným kamenným schodům dolů do sedla. Po 10 náročných kilometrech si s radostí sedám do restaurace v Boca da Encumeada, objednávám si vychlazený Coral a místní specialitu rybu filete de espada. Další kilometry se nám dnes již přidávat nechce, a tak se rozhodneme relativně brzo zakempovat v blízkém Chão dos Louros, kam je však nutné ještě sestoupit zhruba 150 výškových metrů mimo plánovanou trasu. Kolem páté hodiny stavíme stan v obrovském parku, kde alespoň vezmeme za vděk pitné vodě a tureckým záchodům.
 

5. den

Čekáme, až ustane déšť, a před jedenáctou hodinou vyrážíme zase do kopců. Volíme severní variantu stezky PR17 (Caminho do Pináculo e Folhadal) směrem k hoře Pico Ruivo de Paul. První část vede z Encumeady po rovinaté levádě Norte a po kilometru již nasazujeme čelovky a vcházíme do prvního z tunelů (jeden z nich je dokonce dlouhý 1 km). Pokud zrovna neprocházíme černou tmou, vede stezka podél levády krásnou zelenou přírodou a narazíme i na několik vysokých vodopádů. Jakmile cesta opustí levádu, vede dále hustým lesem a následně musíme vyšlapat během krátké doby zhruba 350 výškových metrů na hřeben, který je všude kolem zahalen mlhou.

Po dalších několika kilometrech v rozmanitém stromovém porostu si dopřáváme obědovou pauzu v malém kempovišti zvaném Caramujo, který leží kousek stranou u vyhořelé budovy lesní správy. O kousek dále již opouštíme rozmanitou PR17, která se stáčí zpátky dolů na jih, a pokračujeme stále do kopce po kamenité široké cestě až do oblasti zvané Estanquinhos, kde se rozhodneme odbočit a vystoupat na nedaleký kopec Pico Ruivo de Paul (1639 m n.m.). Do dnešního cíle Rabaçalu nás odtud v pět odpoledne čeká ještě minimálně 10 km.

Naštěstí nás již nečeká žádné stoupání, neboť trasa vede po velké náhorní plošině Paúl de Serra, ovšem úvodní 3 kilometry je nutné ujít po rozpáleném asfaltu. V oblasti Lajeado se však již konečně napojujeme na levády, nejdříve na Pico da Urze, ze řekou přecházíme na PR6.2 (Levada do Alecrim) a nakonec se napojujeme na stezku PR6.3 (Vereda da Lagoa do Vento). Z ní odbočujeme po strmých schodech dolů ke stejnojmenné laguně, která je součástí kaskády dvou vysokých vodopádů. Tato živá voda uprostřed divoké zeleně je skrytým pokladem bez návalu turistů, přitom o nic méně působivější než populárnější vodopády Risco a 25 Fontes. Odsud do cíle to máme už jen necelé dva kilometry a po osmé hodině celí vyčerpaní konečně přicházíme do kempu v Rabaçalu.
 

6. den

Hned ráno, ještě bez návalu turistů, se jdeme na otočku podívat k populárnímu vodopádu Risco, který je od kempu vzdálen asi 1,5 km. Jakmile se vrátíme zase do Rabaçalu, je již konečně otevřena místní kavárna, kde si můžu odskočit, dát si kafé a během toho opět dobít telefon.

Kolem poledne vyrážíme již s batohy dále po stezce PR6 (Levada das 25 Fontes), která nás dovede k tzv. 25 pramenům - jezírku uprostřed zelených lesů, do něhož z okolních skal padá několik malých vodopádů. Místo je to opravdu kouzelné, ale dojem nám kazí již příliš velký počet turistů. Úplně osamoceni však dále kráčíme podél krásné levády da Rocha Vermelha, která nás vede po úbočí kopce směrem na sever a naskýtá nám úžasné výhledy do údolí řeky Ribeira da Janela a na protější kopce. Cestou musíme zdolat jeden prudký kopec po úzkých a nezajištěných kamenných schodech, vedle kterých se velkou rychlostí řítí voda v levádě dolů a místy vyteče na schody. Druhé, a ještě delší stoupání po hliněné stezce do prudkého kopce nás čeká na konci celé levády, neboť se potřebujeme dostat na hřeben a napojit se na stezku PR13 (Vereda do Fanal).

Další cesta vede již téměř po rovině, náhorní plošinou posázenou nízkými keři a kapradinami, až narazíme v oblasti Fanalu na první prastaré stromy původního vavřínu, kroutící se do nejrůznějších až bizarních tvarů, a také stáda krav. Čím dále kráčíme, tím se dostáváme do stále větší mlhy, která je pro tuto oblast typická a vytváří z ní opravdu magické místo. Právě zde se také nachází kempoviště s pitnou vodou, kde potkáváme další dva turisty z Česka.
 

7. den

Celou noc prší a obloha ani předpověď nám nedávají žádnou naději na změnu. Čeká nás závěrečná etapa přechodu ostrova s prudkým sestupem dolů až na pobřeží. Prvních skoro 7 kilometrů nejdříve pomalu klesáme po stezce PR14 (Levada dos Cedros), kde jsme naštěstí před deštěm trochu chráněni hustým stromovým porostem, ovšem i přesto je stezka místy velmi zablácená a pokrytá kalužemi. Déšť a mlha ovšem dodávají této lesní levádě plné zeleně jisté tajemno. Jakmile překročíme asfaltovou silnici, která se vine kolem stezky, plynule navazujeme na stezku PR15 (Vereda da Ribeira da Janela).

Její úskalí v dešti zase tkví v tom, že klesá prudce dolů a z velké části je tvořena schody z dřevěných klád, které jsou kluzké. Nakonec narazíme na tak velké kaluže a bahnitá místa, že se rozhodneme ze stezky sejít a napojit se na asfaltovou silnici, po které dojdeme až do vesnice Ribeira de Janela. Celí znavení a mokří přehodnocujeme náš plán přespat dnes opět pod stanem v místním (byť dobře vybaveném) kempu a přes internet si objednáváme hotelový pokoj v sousedním městečku Porto Moniz, vzdáleném 3 kilometry.
 

Náročnost

Trek vede většinou po lesních cestách, na polosotrově Ponta de São Lourenço a ve vyšších polohách pak po stezkách kamenitých. Přechod ostrova nemá označení žádné evropské dálkové stezky (GR či E), Madeira je protkána hustou sítí stezek a levád a turista si tak může zvolit vlastní trasu podle svých fyzických nebo časových možností. Na trase je i několik prudkých stoupání a klesání po schodech a lze je absolvovat bez jistících prvků. Na západní straně ostrova je nutné se připravit na to, že z Porto Moniz do Fanalu je nutné během 1 dne absolvovat táhlé stoupání (či klesání, podle toho, zda trek tady začínáte nebo již končíte) s více než tisícimetrovým převýšením. S sebou doporučuji pevné trekové boty a nepromokavou bundu (kvůli nevyzpytatelnému počasí).
 

Dostupnost vody

Vody je na ostrově díky přítomnosti levád dostatek, lze ji využít minimálně na vaření a hygienu, s vodním filtrem bude i pitná. Já si nicméně kupoval na pití balenou vodu v horských osadách po cestě (Portela, Ribeiro Frio, Poiso, Encumeada, Rabaçal).
 

Možnosti přespání

Stanování na Madeiře oficiálně podléhá povolení pro konkrétní kempoviště, o které se žádá online minimálně den dopředu (bez poplatku). Ne vždy jsme o něj žádali (dopředu jsme nevěděli, kam dojdeme) a nikdo ho od nás nikdy nevyžadoval. Pro přespání jsme využili kempoviště Cais do Sardinha na Ponta de São Lourenço (hned u oceánu, má piknikový stůl), Pico Ruivo (pod vrcholem, omezený prostor), Chão dos Louros (prostorná louka, má turecké záchody, zdroj vody), Rabaçal (má zdroj vody, gril, vedle je kavárna), Fanal (prostorná louka s kravími bobky, piknikový stůl, zdroj vody). Kromě toho se spousta kempovišť nachází i v okolí Poiso a na planině Paúl de Serra. V Ribeira de Janela je velké kempoviště za poplatek i s teplými sprchami a WC. Mimo kempoviště je stanování oficiálně zakázáno, ovšem je tolerováno. Na závěr treku přespáváme v hotelu v Porto Moniz (€ 72/pokoj pro 2 osoby), poté trávíme ještě 2 noci v hotelu v hlavním městě Funchalu (nabídka ubytování je zde velká).
 

Vrcholy

Třetí nejvyšší vrchol ostrova Pico do Arieiro (1818 m n. m.) je dobře dostupný pěšky i autem. Od něj vede šestikilometrová nádherná stezka PR1 (Vereda do Areeiro) k nejvyššímu vrcholu ostrova Pico Ruivo (1862 m n. m.). Z obou vrcholů i podél stezky PR1, která vede po hřebeni i údolím, jsou úžasné výhledy do širokého okolí až k oceánu.

Dalšími vrcholy na trase jsou Pico Ruivo de Paul (1639 m n.m.) na náhorní plošině Paúl de Serra a populární Fanal na severozápadě ostrova s pohádkovým lesem.
 

Nebezpečí

Na Madeiře je velmi proměnlivé počasí (především na severním úbočí hor), tudíž za mokra je potřeba být přiměřeně opatrný, především při prudších sestupech po schodech nebo lesních stezkách. Vyloženě nebezpečná místa však na trase žádná nejsou.
 

Jídlo

Základem jídelníčku byly balené potraviny, většina kempů má zdroj vody k vaření. Na trase je možné se najíst i v několika restauracích v horských průsmycích (Portela, Ribeiro Frío, Poiso, Boca da Encumeada, Rabaçal)
 

Zajímavosti

Velká část ostrova je pokryta vavřínovým pralesem laurisilva - přírodní ekosystém s mnoha endemickými rostlinnými a živočišnými druhy, který je zapsaný na seznamu přírodního dědictví UNESCO.

Celá Madeira je protkána hustou sítí značených stezek a levád. Každý hiker si tak může zvolit vlastní trasu nebo jen jednotlivé etapy podle toho, co se mu líbí, nebo podle svých fyzických a časových možností.