NaTreku.cz

Svanetie trek - přechod z Mestie do Ušguli na Kavkaze

Pohoří, oblast / Stát

Kavkaz / Gruzie

Roční období

Léto

01. 08. - 05. 08. 2019

Náročnost

4 / 5

více o obtížnostech

Převýšení

↑ 4287 m

↓ 3594 m

Délka

56.0 km

5 dní

Nadmořská výška

max. 3138 m n.m.

min. 1393 m n.m.

Turistická mapa Svanetie na Kavkaze

Výškový profil trasy

Nastoupané metry: 4287 m
Sklesané metry: 3594 m

Užitečné informace

  1. Vhodné pro děti - ANO (školního věku)
  2. Vhodné pro psy - ANO
  3. Přelidněnost - střední

Užitečné informace

  1. Vhodné pro děti - ANO (školního věku)
  2. Vhodné pro psy - ANO
  3. Přelidněnost - střední

Tipy na výlety v zemi Gruzie

Částečný přechod pohoří Borjomi v Gruzii
Gruzie
Léto 2019

Částečný přechod pohoří Borjomi v Gruzii

Obtížnost: 3 / 5
Délka: 3 dny

Všechny treky v zemi Gruzie

Přechod z Mestie do Ušguli (přechod Svanetie)

Nástupní místo

Přechod začíná v horském městečku Mestia. Protože se jedná o turisticky velmi oblíbené místo, není žádný problém se do něj dostat, najít zde ubytování a nakoupit vše potřebné.

Do Mestie se většina turistů dopravuje po horské silnici z města Zugdidi. Je možné využít místní taxíky, maršrutky, nebo vlastní automobil. Silnice je vyasfaltovaná a v Mestii jsou parkoviště i benzínka.

Nicméně silnice je plná serpentin, prudkých sklonů a cesta je tak velmi náročná. Ze Zugdidi vám zabere minimálně 3 hodiny. Něktěří jezdí až do vzdálenějšího Ušguli a přechod absolvují v opačném směru. Silnice mezi Mestií a Ušguli je už ale pro opravdu zkušené řidiče (makadam, podmáčené úseky, krajnice nad propastmi bez svodidel) a doporučuji využít služeb nějakého místního jeepu.

Velmi zajímavým dopravním prostředkem do Mestie je malé letadlo Gruzínské společnosti Vanilla sky. Letenka není drahá a cesta je díky tomu mnohem rychlejší. Za vstup do hor se neplatí.
 

Popis treku

1. den

Ráno vyrážíme z Mestie, kde jsme byli ubytovaní. Cestu není žádný problém najít a je dobře značená. Jde se střídavě lesem a po loukách, takže to příjemně utíká. Brzy jsme v sedle nad vesnicí Zardlaši, odkud je krásný výhled a je tu tábořiště. Je tu taky poměrně dost turistů. Ti jdou s námi ale jen do vesnice Zardlaši a dál je cesta liduprázdná.

Procházíme menšími vesnicemi - v každé by se dalo něco dobrého koupit, kdyby neměli zavřeno. Ve vesnici Čolaši je na návsi velký pramen, kde je dobré nabrat vodu. Řeka Mulchura se přejde po mostě hned za Čolaši a ve vesnici Čvabiani (jsme tu akorát na oběd) odbočíme do svahu zimního střediska.

Pokračuje se přímo vzhůru kousek vlevo od potoka, ke kterému je sice velmi špatný přístup, ale je v něm čistá voda a krásné místo na spaní. Dál je pěšina dobře čitelná, ale prudká a špatně značená. Navíc z ní často uhýbají matoucí odbočky, a tak se musí stále dávat pozor na orientaci. Spíme kousek pod sjezdovkou na travnatém plácku u stezky. Je tu i malý potůček.

Data prvního dne: 18 km; 1 250 m nahoru, 400 m dolů.
 

2. den

Dojdeme zbytek stezky k dolní stanici lanovky. Ta vyjíždí až kolem 10 hodiny, tak stoupáme po cestě vedle sjezdovky pěšky. U odbočky na Adiši zhruba v polovině lanovky si je možné vybrat trasu:

Náročnější (ale výhledově zajímavější) stezka nastoupá ještě několik set výškových metrů po sjezdovce a pak pokračuje traverzem horských lučin. Jednodušší cesta se tu rovnou odpojuje a zčásti se noří do pěkného lesa.

Obě dvě stezky jsou dobře značené, schůdné a setkají se kousek před vesnicí Adiši, kam dorazíme akorát na oběd. Je tu několik guesthousů, malý market a pár hospůdek. Ačkoli je vesnička malá a zčásti vybydlená, má své zvláštní kouzlo. My pokračujeme dál víceméně po vrstevnici údolím řeky Adišaly.

Cesta končí u brodu samotné řeky. Tu je možné přebrodit pouze v ranních hodinách, kdy je tok ledovcové řeky nejslabší. Přes den je také možné se za úplatu nechat převést přes řeku na koni, ale odpoledne je proud příliš silný i pro něj. Naštěstí je těsně u brodu (v takovém malém remízku) moc hezké místo na spaní, čehož využijeme.

Data druhého dne: 13 km; 500 m nahoru, 500 m dolů.
 

3. den

Brzy ráno přebrodíme řeku. Je pekelně ledová, rychlá, ale vody není ani po kolena. Snídáme na druhém břehu a pokračujeme do sedla Čchunderi ( 2720 m n. m.).

V sedle necháme bagáž a nalehko pokoříme vrcholek Čchunderi (3 036 m n. m.), odkud je nádherný výhled na masiv Tetnuldi (4 858 m n. m.), ledovec Adiši a okolní lučiny.

Do sedla sejdeme stejnou cestou, dáme oběd a opět natěžko sestupujeme směrem k řece Chaldešala. Na cestě je velké množství lidí a kousek nad řekou je velký pramen (jinak voda přes den nebyla). Dole u řeky se ale davy lidí odpojují a scházejí do vesnice Chalde, což je také oficiální trasa přechodu.

My chceme využít neznačenou stezku přes sedlo Lagem (3 000 m n. m.) až do údolí řeky Enguri a trochu více si užít hor. Naštěstí stezku někdo čerstvě vysekal - jinak by ji nebylo možné najít, protože po ní prakticky nikdo nechodí.

Stezka je také velmi strmá a za mokra by bylo sedlo Lagem neschůdné. V aktuální papírové mapě (2020) se ale tato stezka už objevila, takže se dá předpokládat, že už ji někdo vyznačil a je udržována. Každopádně my se po ní pustíme dál.

S obtížemi (cesta se tu kousek úplně ztratí) nalezneme starý most přes řeku Chladešalu a použijeme ho. Jinak by to ani nešlo, protože řeka je velmi silná a přebrodit ji by bylo prakticky nemožné.

Od řeky pokračujeme už vysekanou stezkou vzhůru a kousek za hranicí lesa je plácek na spaní. Je to tu moc hezké a dokonce je kousek od nás i potok s vodou. K němu se sestupuje velmi těžko - nejlepší je pokračovat asi kilometr po turistické stezce dál a ona vás k němu sama zavede.

Data třetího dne: 10 km; 900 m nahoru, 750 m dolů.
 

4. den

Ráno pokračujeme dál po vysekané stezce až k brodu zmíněného potoka, za kterým se naleze na ostrý travnatý hřebínek. Tady začíná dlouhé stoupání přímo do sedla Lagem. S orientací není problém.

Stezka se ale brodí rododendróny a je dost strmá. Zhruba v půlce svahu přejdou rododendróny v trávu a profil se ještě víc zvedne, takže i za sucha nám dělá vylezení sedla nemalé problémy. Voda nikde žádná.

V sedle jsme na oběd a vyrážíme na sever na bezejmenný vrchol (3 142 m n. m.), po jehož hřebínku se projdeme až nad ledovec Chalde. Moc hezké výhledy. Vracíme se do sedla a vyrážíme dolů do druhého údolí. Cesta dolů není tak prudká jako nahoru, nicméně z velké části se úplně ztrácí.

Zezačátku se traverzuje celý svah jižním směrem. Asi v půlce se musí přelézt dva žlaby. Postup je tu trochu věštění, ale vyplatí se pokračovat intuitivně v traverzování (neuhnout korytem dolů) a stezka se zase objeví. Rododendróny se změní v hustou a moc hezkou louku.

Tou už se klesá přímo dolů, a i když se stezka sem tam ztratí, stačí prostě pokračovat. Dojde se nad větší potok, k němuž cesta pomalu traverzem sklesá. Od potoka už je orientace bezproblémová a jen se klesá až k řece Inguri. Vody je v tomto svahu všude dost. Cesta je místy dokonce silně podmáčená.

Vylezeme dole v údolí a narazíme na moc pěknou louku u řeky, kde stavíme stany. Řeka Inguri vytéká z ledovce na úbočí hory Šchara (5 201 m .n. m.), která je nejvyšší horou Gruzie. Údolí je díky tomu rušné.

Po cestě občas projede jeep s japonskými turisty (všichni si nás fotili jak divokou zvěř), pase se tu dobytek a kolem pobíhají smečky toulavých psů. Dva z nich si nás dokonce oblíbili natolik, že s námi strávili deštivou noc v našich stanech. Navečer už ale není nikde ani noha a je tu svatý klid. Moc hezká místa na spaní jsou případně i na loukách nad vesnicí Ušguli o 3 kilometry dál.

Data čtvrtého dne: 15 km; 800 m nahoru, 1050 m dolů.
 

5. den

Ráno jenom dojdeme po cestě před Ušguli. Střeží nás naše oblíbená dvojice toulavých psů. Z údolí vyjdeme u hezkého kláštera (který si rychle prohlédneme) a ještě hezčí hospůdky (do které na několik hodin zapadneme). Z terasy je nádherný výhled na celý masiv Šchary.

Někteří z nás si půjčili koně a udělali si projížďku celým údolím až k ledovci. Odpoledne jen sejdeme do města Ušguli, prakticky okamžitě najdeme maršrutku a absolvujeme poměrně adrenalinovou jízdu zpět do Mestie. Jízdné je na této turisticky oblíbené silnici velmi nadsazené - počítejte 30 až 50 Larů za osobu.

Data pátého dne: 4 km; 50 m nahoru, 150 m dolů.
 

Náročnost

Přechod je náročný zejména fyzicky. Trvá 5 dnů a cestou není zaručená možnost dokoupit potraviny. Nejedná se o žádnou hřebenovku - většinu času se stoupá a hned zase klesá.

Svahy jsou často velmi prudké a vystřídají se na nich všechny možné druhy terénu (horské louky, rododendrony, kamenné chodníky, lesní cesty). Nicméně technicky se nejedná o nic náročného. Na cestě se nesetkáte s žádnou feratou nebo jiným exponovaným úsekem. Vyjma situací, kdy si budete chtít zajít mimo cestu (třeba do koryta potoka pro vodu, nebo na nějaký boční vrchol) - pak vás nějaké to šplhání nemine.

Sněhová pole jsme také nepotkali, ale v dřívějších měsících (šli jsme v srpnu) bych s nimi počítal. Jedinou technicky náročnějí částí je brodění ledovcové říčky, na což je nutné být dopředu připraven. Díky značné turistické oblíbenosti tohoto přechodu jsou všechny stezky dobře prošlápnuté a značené.

Z treku je také možné na několika místech sejít zpět do údolí. Většinu cesty je kupodivu i poměrně kvalitní mobilní signál. Určité části jsme šli za mokra a nebyl s tím problém. Vyjma trasy čtvrtého dne, ta by byla za mokra prakticky neschůdná.
 

Dostupnost vody

Vody je celou dobu dost. Každý den jsme končili v nějakém údolíčku, kde byl vždy potůček s vodou, takže se zásobami vody na cestu se to nemusí přehánět. Vodu jsme sice nefiltrovali, ale křišťálově čistá taky zrovna nebyla.
 

Možnosti přespání

Spali jsme pod stanem a nikdy nebyl problém najít rovný travnatý plácek. Ve vesnicích po cestě (Švabiani, Adiši, ...) je možné najít guesthouse a za peníze přespat pod střechou. Vesnic je ale cestou málo a trasa je dlouhá. Ve městech Mestia a Ušguli ale není nejmenší problém najít ubytování jak v guesthousu, tak pod stanem.
 

Nebezpečí

Cestou (jako i ve zbytku Gruzie) se často vyskytuje invazivní rostlina Bolševník velkolepý. Ta je nebezpečná při styku s kůží (třeba když do ní někdo spadne) a je dobré pro tento případ znát první pomoc.

Potenciálně nebezpečný je kvůli strmým svahům a špatnému značení zejména 4. den přechodu. Jinak je trasa relativně bezpečná. V údolí řeky Inguri (mezi Ušguli a horou Šchara) je velké množství toulavých psů. Žádný z nich nás ale nenapadl, jen se rvou navzájem.
 

Jídlo

Jídlo jsme měli svoje na celých 5 dnů. Najíst se a něco málo nakoupit jsme mohli 2. den ve vesnici Adiši, ale vzhledem k její velikosti a odlehlosti bych na to příliš nespoléhal. Velký nákup je ale samozřejmě možné udělat v Mestii.
 

Zajímavosti

I když je tento kout Kavkazu velmi známý, oblíbený a nádherný, není chráněn žádným přírodním parkem. Naštěstí zatím není nijak zaneřáděný a nezadržitelně se rozrůstá pouze město Mestia.

Největší zajímavostí na trase je určitě vesnice Ušguli, jejíž část je zapsána do seznamu UNESCO a údajně se jedná o nejvýše položenou vesnici v Evropě (2 200 m n. m.) - záleží na interpretaci hranice mezi Evropou a Asií.

Celý přechod prochází historickým územím Svanetie, které je známo zejména pro své typické obranné věže sloužící údajně také jako úkryt pro účastníky krevní msty. Tyto věže si je možné prohlédnout - ve většině z nich stále bydlí lidé. Svanetie má také poměrně zajímavou a bohatou historii, kterou doporučuji před cestou prostudovat.

Vloženo: 08. 02. 2021
Autor:
BB
Profil autora